Po tomto koncertě budu navždy tvrdit jediné - když do Prahy přijede Robert Smith se svými THE CURE, jde zpravidla o událost, kterou je nutné nepromarnit. Přiznávám, že letos to byla má debutová návštěva vystoupení THE CURE i přesto, že ti již dříve v minulosti odehráli v Praze tři. Tentokrát se však jednalo o obzvlášť vyvedený večer, který se přes celé tři hodiny (!!!) nesl ve znamení naprosto dokonalé rekapitulace toho nejzásadnějšího z třicetileté historie této britské rockové legendy. A tak jsem čekal před halou, netušíc nějaký převratný kulturní zážitek, na utahanou, ponurou a místy i nudnou show od tloustnoucích bardů, co si ještě ze setrvačnosti plácají pudr po obličeji. Zmýlil jsem se velmi – THE CURE totiž odehráli jeden z nejlepších koncertů, jaký jsem měl možnost kdy navštívit.

Civilně vystupující předkapela 65 DAYS OF STATIC, jejíž výhradně instrumentální tvorbu bych mohl zařadit někam k post-rockové moderně, která obvykle staví své pomalu gradující skladby na postupném vykreslování vzduchoprostoru tesknými kytarovými tóny, vykopla balón krátce po sedmé. Kluci do toho sice dávali všechno, sklízeli i poměrně solidní ohlas, ale mě prostě tyhle anonymní studentský uskupení nikdy nebraly – téměř nic si totiž z koncertu od podobných kapel, vyzařujících tak málo charismatu co 65 DAYS OF STATIC, neodnesu. To však nic nemění na faktu, že předvedli dobrý výkon. Možná by jim více svědčila atmosféra menšího prostoru, protože komunikace s halou zde nebyla prostě žádná. Takže předkapela byla sice dobrá, ale mě osobně moc nebavila, znám vhodněji stylově zaměřené.

Když konečně THE CURE v šatně roztrhali všechny pomyslné pavoučí sítě a usoudili, že je čas na opravdu skvělou show, stanuli za zvuků „Pictures Of You“ okolo osmé na rozlehlém pódiu. Zvuk byl čistý a tento stav se podařilo technikům udržet po celou dobu jejich více jak tříhodinového maratónu, který obsahoval 38 skladeb z celé kariéry. Ano, je to tak, THE CURE odehráli v Praze téměř čtyřicítku songů, z nichž mnohé přesahovaly pětiminutovou hranici. Robert Smith toho příliš nenapovídal, jen se soustředil na kvalitu předávané energie a do svých ponurých vizí se vysloveně pokládal. Jeho projev byl přesvědčivější, než by mohl kdekdo z přítomných, od kapely, která je „prý“ osmnáct let za zenitem, čekat. Ten chlápek s pořádným brabčím hnízdem na hlavě totiž jakoby vůbec nestárl – nemyslím fyzicky (ano, nějaký kilogram zase přibyl), ale duševně. A že té magie co Robert zažehl za zvuků svých pomalých žalmů a nádherné hry světel bylo ten večer v aréně tolik, až člověk nestačil všechny ty velké okamžiky a výborné songy vstřebat, je prostě jasné. Ať už to byl vydatný ponor do hlubokých zelených světel ve „From The Edge Of The Deep Green Sea“, nebo mrazivý záhrobní sten v podobě „A Strange Days“, byly to prostě okamžiky, na které nelze jen tak zapomenout. Zvlášť když vše hraje pouze čtyřčlenná kapela v základním složení (dvě kytary, basa, bicí) bez doprovodu kláves jen s pomocí kytarových efektů a navíc, maximálně plně a bez výraznějšího rozdílu od studiově vyšperkovaného originálu.

Do novější tvorby jsme se podívali skrze písně „The End Of The World“, „(I Don´t Know What´s Going) On“ nebo „Maybe Someday“ a naopak atmosféru nejslavnějších momentů éry z osmdesátých let navodily skladby jako „In Between Days“, „Love Song“, „Lullaby“ nebo „The Baby Screams“. Jako pozitivní hodnotím, že baskytarista Simon Gallup (druhý člen původní sestavy), na rozdíl od Roberta Smitha, nevyznával během koncertu příliš statické rozpoložení, a tak vysekaný jak dvacetiletý klouček na pódiu jen tak poskakoval v tílku a těsných kalhotách do rytmu každé ze skladeb. Nejčernější kytarová urna měla jméno „One Hundred Years“ a přesvědčila mě o překvapivém zjištění a sice, že THE CURE jsou na živo celkem tvrdá a moderní kapela. Tahle rozervaná bruska, která vytrvale vřeštila nad hlavami dvanáctitisícového davu byla prostě tím nejhrubším moderně rockovým „doomed doomem“, jaký si lze ve 21.století představit. V závěru došlo na klasiku z největších - „Forest“ a samozřejmě ještě několik věcí ze samotného počátku jejich dráhy, v čele s „Boys Don´t Cry“. THE CURE předvedli v Praze prostě výborný, perfektně zvládnutý a velmi vyčerpávající koncertní maratón.